Japonský deník, Den 1: Sakura, osmička a nejtišší dálnice světa
/ Zapomeňte na chvíli na tabulky s časy, telemetrii nebo analýzy opotřebení pneumatik. To všechno si můžete přečíst v oficiálních reportech. Já jsem se rozhodl vzít vás letos do Suzuky trochu jinak. Tenhle blog bude o detailech, o vůni sakury v tiskovém středisku, o zdvořilosti fanoušků a o tom, proč je japonská Grand Prix pro každého v kolotoči F1 tak trochu posvátným rituálem. Pojďte se mnou nahlédnout za oponu prvního dne.
Ráno vyjíždím z Ósaky až za plného denního světla. Pokud si někdo představuje prázdné a rychlé japonské silnice, realita dálnice do prefektury Mie ho rychle vyvede z omylu. Maximální povolená rychlost je sice 80 km/h, ale provoz se většinu času líně sune kolem šedesátky. Pro českého řidiče zvyklého na tempo 130 km/h je to jiný vesmír, ale Japonci to tak prostě mají. Nikdo nespěchá, nikdo netroubí. Po dvou hodinách jízdy se rovinatá zástavba mění v kopcovitou krajinu a mně dochází, proč se o Suzuce říká, že je na konci světa. Ale věřte mi, ta cesta za to stojí.
Jako akreditovaný novinář mířím přímo do Media Centre. Cesta do něj vede tunelem, který by si zasloužil samostatnou fotku na titulní stranu. Pro letošní ročník je vyzdobený motivy třešňových květů. Růžové ozdoby a grafika dokonale propojují svět Formule 1 s japonskou tradicí. Ostatně i oficiální plakát Grand Prix, který mi leží na stole, sází na jemnou inkoustovou kresbu monopostu se zlatými šmouhami a okvětními lístky sakury.
Uvnitř tiskového střediska vládne neuvěřitelný klid. Japonská organizace je pověstná a realita ji jen potvrzuje. Zatímco na jiných okruzích vystojíte na akreditaci klidně půlhodinovou frontu, tady je vše vyřízeno během několika minut. Každý přesně ví, co má dělat, a dělá to s upřímným úsměvem.
Než se naplno rozjede kolotoč rozhovorů, je dobré si připomenout, na jak výjimečném místě stojíme. Suzuka je jediný okruh v kalendáři ve tvaru osmičky, kde trať kříží samu sebe pomocí nadjezdu. V padesátých letech ho navrhl Nizozemec John Hugenholtz na přání samotného Soichira Hondy. Zakladatel automobilky tehdy hledal ideální testovací dráhu a vybral si k tomu právě rýžová pole v prefektuře Mie.
Výsledkem je 5,8 kilometru dlouhé technické mistrovské dílo s osmnácti zatáčkami. První sektor se jede po směru hodinových ručiček a druhý proti, což je v motorsportu naprostá rarita. Historie tady dýchá z každého metru asfaltu. Právě zde se rozhodlo o rekordních třinácti titulech mistra světa. Senna, Prost, Schumacher nebo Verstappen. Ti všichni tady psali dějiny.
Exkluzivní nabídky práce
Všechny nabídkyTeam Management Support
LN4 FusionCar Chief
AO Racing TeamPayroll Analyst
GM Performance Power UnitsKdyž stojím v pit lane a sleduji mechaniky připravující vozy na zítřek, stačí se otočit a uvidím něco nevídaného. Za hlavními tribunami se pomalu otáčí obří červenobílé ruské kolo. Suzuka má totiž uvnitř areálu celý zábavní park jménem Motopia.
Dominanta s názvem Circuit Wheel měří padesát metrů a nabízí dechberoucí výhled na záliv Ise Bay i celé pohoří. Vidíte odtud paddock i hlavní rovinku jako na dlani. Jedna jízda trvá dvanáct minut a pro držitele třídenních vstupenek je zdarma. Dnes odpoledne tam fanoušci nadšeně fotí panoramata, která jim televizní přenos nikdy nenabídne.
Ani jídlo v areálu nezklame. Stánky nabízejí klasický ramen, gyúdon nebo lokální speciality z mořských plodů. Ceny jsou v porovnání s evropskými závody velmi milým překvapením. Plnohodnotné jídlo vyjde na zhruba 1 500 yenů (cca. 200 Kč) a povinnou položkou letošního roku je bezpochyby sakurové matcha latte. Vše funguje bez strkanic a chaosu. Personál je zdvořilý i v momentě, kdy na něj mluvíte anglicky a on odpovídá jen úsměvem a úklonou.
To nejdůležitější na Suzuce jsou ale lidé. Je čtvrtek, na trati se nepohnulo ani jedno kolo, a přesto jsou tribuny z poloviny plné. Lidé sedí a šťastně pozorují prázdný asfalt. To v Silverstone nebo ve Spa nezažijete. Japonští fanoušci jsou nejlepší na světě. Nikdy nepískají, tleskají každému vozu a jejich kostýmy snesou srovnání s filmovými rekvizitami. Je to čistá láska k motorsportu bez špetky negativity.
Slunce pomalu zapadá za hlavní tribunu a nebe nad okruhem barví do oranžova a fialova. Mechanici uklízejí nářadí a novináři zavírají své laptopy. Dnešek byl dnem klidu a nasávání atmosféry na místě, kde se kříží moderní technologie s hlubokou tradicí. Zítra už to začne naostro.
Tímto náš úvodní vhled končí, ale to nejlepší teprve přijde. V příštím blogu se podíváme na dojmy z pátku, kdy se nad okruhem konečně rozeřvou motory a my uvidíme první ostrá data z tréninků.
