V čem se skrývá tajemství druhé sedačky Red Bullu?
/ Ve Španělsku už ten rozdíl nemohl být okatější. Zatímco Max Verstappen bojoval o pole position s McLareny, druhý Red Bull v rukou Yukiho Tsunody skončil beznadějně poslední. Tajemství by mohlo být zakořeněno hluboko v základu vozu, což se pokusil trochu poodhalit expert Pat Symonds.
Rozdílné výkony mezi jezdci Red Bullu jsou velkým tématem už několik posledních let a dá se říct, že se to spíše zhoršuje. Zatímco Max Verstappen bojuje o vítězství, jeho týmoví kolegové se trápí ve druhé polovině startovního pole.
Své si zažil Sergio Pérez, který rok a půl bojoval se silnou kritikou. Mnozí věřili, že vyhořel, a to včetně Red Bullu. Tým se ho tak přes zimu zbavil a povolal Liama Lawsona. Jenže ten zažil naprosto katastrofální start letošní sezóny a po dvou závodech už si balil kufry. Ani se nestihl pořádně rozkoukat.
Z Racing Bulls povolali naopak Yukiho Tsunodu, dlouholetého člena programu mladých jezdců Red Bullu. Jenže Japonec zatím posbíral jen 4 body a není na tom o moc lépe. Najednou se zdá, jako by Pérez nebyl vlastně tak špatný. Jenže, v čem to je?
Tsunoda i Lawson jsou talentovaní a rychlí jezdci. Ve vozech Racing Bulls dokážou sbírat body a jezdit kvalitní výsledky. Ano, je těžké být kolegou Maxe Verstappena, ale začíná být jasné, že hlavní problém se bude asi schovávat uvnitř monopostu. Jen Max Verstappen z něj totiž, zdá se, dokáže vytěžit opravdovou rychlost.
Vše je dost možná vyvrcholením více než desetileté snahy se vrátit a udržet na vrcholu. Rakouská stáj byla neporazitelná v éře Sebastiana Vettela, kdy společně získali čtyři tituly v řadě v letech 2010 až 2013. Jenže poté přišly zásadní změny v pravidlech, v pohonných jednotkách i v jezdeckých sestavách. Mercedes odstartoval svou dominantní éru a Red Bull čekaly hodně těžké roky.
V roce 2016 do týmu přišel Max Verstappen, další generační talent, kolem něhož se měla točit další vítězná éra. Velice rychle se mu také podařilo dostat Red Bull zpátky na výsluní, zatímco inženýři v pozadí, v čele s Adrianem Neweyem, pracovali opět na voze, který by dokázal opravdu dominovat.
A Red Bull tu cestu nakonec opravdu našel. V roce 2021 získal Max svůj první jezdecký titul a o rok později už tým opět slavil pohár konstruktérů. V roce 2023 dokonce Red Bull s Verstappenem a Perezem vyhráli 21 z 22 závodů sezóny. Verstappen slavil titul a Perez obsadil 2. místo v šampionátu jezdců, ačkoliv zvítězil jen dvakrát.
Jenže konkurence nezahálela. Mercedes, Ferrari a později i McLaren se rychle tlačili vpřed. Red Bull tak musel volit stále radikálnější a pokročilejší technická řešení, a právě tam někde nastal zlom. Rok 2024 začal Perez čtyřmi pódii v pěti závodech, jenže pak se propadl k hranici první desítky, jen těsně nad pozicemi, na kterých nyní dojíždí Tsunoda, a na vrchol už se vrátit nedokázal.
Mezi nejčastější spekulace patří, že tým staví vůz na Maxe Verstappena. Jenže podle experta Pata Symondse, který působil u Benettonu, Renaultu či Williamsu, to není tak jednoduché a vlastně ani příliš možné.
„Realitou je, že vždy navrhujete auto tak, aby poskytovalo maximální možný výkon. To znamená, že ho navrhujete tak, aby bylo co nejlepší a s maximální aerodynamickou efektivitou,“ řekl Symonds, který v současnosti pomáhá Cadillacu s projektem vstupu do Formule 1.
Při navrhování designu vozu se nepočítá jen s obyčejnými výpočty, simulacemi a větrném tunelu. Vždy se pracuje na celém rozsahu výkonu, při různých rychlostech a polohách vozu, tedy chování v pomalých zatáčkách, šikanách, rychlých zatáčkách a tak dále.
„V důsledku toho se snažíte kontrolovat nejen absolutní množství přítlaku, ale také jeho distribuci vepředu a vzadu a také tuhost zavěšení vepředu a vzadu,“ dodal Symonds, čímž se ovlivňuje celý balanc vozu, opotřebení pneumatik a další vlastnosti. Obecně vzato tak není úplně možné navrhovat vozy podle konkrétního jezdce, ale dají se ovlivnit dílčí části, a hlavně samotný balanc vozu.
Hlavním cílem je postavit responzivní vůz, který rychle reaguje na podněty, není líný. Lze to porovnat s vojenskými stíhačkami, které jsou neuvěřitelně mrštné a ohebné. Jsou schopné velmi rychlých změn směru, a to tak, že samotný design dovádí stíhačky na samou hranu stability. Stačila by drobná chyba a pilot by nad ní ztratil kontrolu.
Jenže to, co se ve vojenském letectví řeší sofistikovanou elektronikou, která pomáhá pilotovi udržet stroj stabilní, to ve Formuli 1 nijak obejít nelze. O to se musí postarat závodník sám a bez pomoci.
„Takže, zatímco není možné navrhnout auto podle přání konkrétního jezdce, není pochyb o tom, že jak se auto vyvíjí, závodní a výkonoví inženýři se budou snažit najít nastavení, která přivedou auto na hranici stability, kterou jezdec zvládne. A právě tato hranice záleží jen na daném jezdci,“ pokračoval Symonds.
Je tak extrémně důležitá nejen schopnost adaptace, ale také být na hraně, na limitu a dobře komunikovat s inženýry a vývojovým týmem. Jen tak dokážou společně posouvat hranice, zrychlovat a zároveň udržet vůz ovladatelný a zároveň rychlý. Jenže právě markantní rozdíl mezi jezdci v jednom týmu může přinést problémy.
„Tohle jsem zažil, když jsem pracoval s Michaelem Schumacherem v Benettonu. Mohl jsem to auto dostat do hodně nestabilních konfigurací, protože Michael měl neskutečný cit a dokázal ho řídit neuvěřitelně blízko hrany. Tohle se právě nedařilo jeho týmovým kolegům, zejména pak v rychlých zatáčkách,“ vzpomínal Symonds.
Přirovnání je to přesné. V roce 1994 zatímco Schumacher neustále vítězil, ve druhém voze se vystřídali tři jezdci a jen Jos Verstappen, otec Maxe, získal dvě pódia. V roce 1995 pak Johnny Herbert získal dvě vítězství a dvě pódia ze 17 závodů. Zní vám to povědomě?
„Mám tušení, že u Red Bullu teď vidíme něco podobného. Max je fenomenální talent a dokáže vytěžit z nestabilního auta mnohem více než jeho kolegové,“ uzavřel Symonds.
Ještě ale dodal, že při stavbě moderního vozu Formule 1 může velkou roli hrát také snaha dostat vůz co nejblíže povrchu tratě. Aktuální generace vozů dokáže jen tak vytěžit maximální výkon a tím často naráží na tzv. porpoising, jehož zvládnutí je klíčem k úspěchu. Ano, to je ten fenomén poskakujících formulí, který byl v minulosti jasně patrný například u Ferrari.
