Vladimír Rys: Reakce fotografů jsou srovnatelné s piloty F1
/ Práce fotografa ve Formuli 1 není jednoduchá – je to práce pod tlakem a ve vysokém tempu. Ty nejlepší snímky vyžadují pečlivou přípravu a reakční dobu hodnou pilota monopostu. Právě o tom ví hodně český fotograf Vladimír Rys, který již dlouhé roky fotí přímo pro Red Bull a v našem rozhovoru popisuje všechny krásy i úskalí své práce.
Mediální svět Formule 1 musí stíhat tempo monopostů, jinak by to nešlo. Platí to i pro fotografy, jejichž práce je kvůli rychlosti dnešního světa a sociálních sítí pod větším tlakem než dříve. Porovnat to může také pražský rodák Vladimír Rys, který v F1 působí už přes dvacet let a od roku 2010 fotí přímo pro Red Bull.
Jeho umělecké snímky již několikrát obletěly svět a patří mezi to nejlepší, co z královny motorsportu přichází. I díky tomu si Rys, který pochází z Česka, ale dlouhodobě žije v Řecku, drží speciální postavení. Red Bull po něm nevyžaduje rychlost, ale umění, což činí jeho misi ještě náročnější. Právě o tom se rozpovídal v našem exkluzivním rozhovoru.
Ve Formuli 1 už působíte přes dvacet let. Jak vnímáte evoluci sportu a zejména ten boom posledních let?
Je to neuvěřitelné! Nedávno jsem v archivu procházel hodně starších fotek, protože teď připravuji jeden takový zajímavý projekt, a když jsem se díval na některé fotky z pátečních nebo sobotních tréninků, tak všude v pozadí byly poloprázdné tribuny. Ale teď? Ten zájem je neskutečný. Formule 1 je populární jako nikdy předtím a samozřejmě tomu hodně pomohl Netflix. Před 10 až 15 lety na americkém kontinentu Formule 1 prakticky neexistovala a málokdo ji znal, ale teď díky Netflixu jde o globální top sport.
Navíc se sezóna prodloužila na prakticky celoroční šampionát. Letos máme dva měsíce pauzu, ale ani to ne, protože ty aktivity začínají velmi brzo, i kvůli změně pravidel. Ta evoluce je neskutečná. Je to hezké a vidět, že ta popularita stále stoupá. Hlavně pak u mladších fanoušků do 35 let, tam si myslím, že Formule 1 v posledních letech získala strašně moc.
Exkluzivní nabídky práce
Všechny nabídkyTeam Management Support
LN4 FusionCar Chief
AO Racing TeamPayroll Analyst
GM Performance Power UnitsZměnilo to nějak i prostředí pro vás fotografy? Co nároky a jak vše ovlivňují sociální sítě?
Samozřejmě, všechno se mění. Třeba když se podíváte na starší záběry, tak po závodech byli v okolí parc fermé jen členové týmů a pár hostů, ale dnes je to tam neskutečně narvané, tolik hostů v pitlane. Ta atmosféra je tak mnohem hezčí, a i v televizi to vypadá lépe, i když pro nás fotografy je to komplikovanější.
I přístupy se mění. Někam, kam jsme mohli dřív, tak už dnes nemůžeme, ale zase nás pustí jinde. Něco získáte, ale o něco zase přijdete. I ta sociální média nás hodně ovlivnila. Co si pamatuji, tak jsme začínali s jediným člověkem v týmu na sociální sítě a dnes jich má každý tým 10 až 15, z toho dva lidi na video a až pět fotografů. Je to obrovská změna během pár let a myslím si, že pro fotografy je to dobré, protože jsou fotografie váženější než dříve.
Byla tam ta krátká éra, kdy vše směřovalo spíše k reelsům a videím, ale fotografie je nadčasová a zase si vybudovala tu svoji pozici zpátky, možná je ještě žádanější než dřív. Takže tam jsou pozitiva i negativa, asi tak jako ve všem.
Panuje dravost a soutěživost i mezi fotografy?
Formule 1 je celá dravá, na každé úrovni a na každém postu. Od mechaniků přes novináře, fotografy, inženýry až po jezdce, kteří jsou absolutní hvězdy. Je to velice soutěživé prostředí, ale myslím si, že to je tak dobře. Drží vás to ve střehu a snažíte se neustále se zlepšovat a překonat sám sebe.
Při focení ve studiu si vše můžete naaranžovat, ale ve Formuli 1 máte na perfektní záběr zlomek vteřiny. Jak to zvládáte tak rychle? Není to také výkon na úrovni pilota F1?
Já si často říkám, že reakce fotografů jsou srovnatelné s reakcemi pilotů F1. Samozřejmě záleží na jezdci i fotografovi, ale je to zlomek vteřiny, kdy periferním viděním něco zahlédnete, něco se zablýskne, změní se světlo a fotograf na to zareaguje. V tom je ta fotografie nádherná a úžasná, je taková subjektivní. Když postavíte do řady desítku fotografů, tak dostanete deset úplně jiných fotek. To je vlastně prakticky to, co mě na fotografii strašně baví.
Já ale nikdy na to aranžování fotek nebyl, spíš se mi líbila spontánní, reportážní fotografie, a tím, že jsem byl jako mladší spíše stydlivý kluk, tak jsem spíše pozoroval ten svůj objekt. Tím se samozřejmě vytrénuje oko fotografa, kdy pak vidíte věci, které normální člověk nevidí, a tak by to mělo být. Zahlédnete moment, který jiný nevidí a zachytíte ho. Takže v tom je ta fotografie pro mě strašně vzrušující, a to je pocit, který se za ty roky nezměnil. Pořád se o ten pocit snažíte, třeba vyfocením něčeho, co jste ještě nevyfotili nebo prostě tím, že víte, že máte dobrou fotku.
Začínal jsem s analogem, na filmu, a když jsem šel třeba na hokej, tak jsem měl jenom třetinu na to, abych něco vyfotil. Kolikrát jste věděli, že tu fotku prostě máte na tom filmu, aniž byste ji viděli, tehdy digitální fotografie neexistovala a nešlo to. A to je takový ten pocit adrenalinu, který se dá těžko popsat, ale každý fotograf ho zná, a to máme všichni rádi.
Taky pomáhá hodně zkušenost, protože v minulosti jako mladý fotograf jsem samozřejmě dělal hodně chyb a snažil se z každé poučit. Tím se zlepšujete jako fotograf. Nápady jsou pak spíš vizuální, a to tím, že máte zkušenost se sportem a víte, co se může stát, chápete, jak se vyvíjí závod, jaká jsou rizika, kde může auto vyjet z tratě nebo nabourat, kde se může předjíždět nebo za jakého počasí máte být v jaké zatáčce. Takové věci už samozřejmě znáte a pak se navigujete kolem tratě a snažíte se získat fotografie, které jiní nemají nebo mají k focení jiný přístup.
Já se vždycky snažil odlišovat od ostatních fotografů, takže když všichni šli doprava, já šel doleva. Samozřejmě tím riskujete, můžete přijít o jistou fotku a buď tím rozhodnutím získáte něco výjimečného nebo vůbec nic. Už kolikrát se mi stalo, že jsem se vrátil bez fotky. Ale to je spíš má vlastní filozofie a můj přístup, který se mi zatím v kariéře vyplatil.
Jaký mají fotografové vztah s jezdci a týmy? Je pro vás velkou výhodou dlouholetá spolupráce s Red Bullem?
Já jsem měl vždycky velice dobré vztahy s našimi jezdci. Je to taková zvláštní věc, ale s jezdci nikdy nebudete úplně kamarádi. Oni jsou samozřejmě největší hvězdy, a tak si sami drží odstup od lidí, zavírají ty dveře a snaží se koncentrovat na svou práci. Alespoň většina. Já jsem měl velice přátelský vztah se všemi a nejbližší asi s Danielem Ricciardem a Sebastianem Vettelem.
S Maxem mám taky vynikající vztah, ale Max je prostě několikanásobný šampion a je výjimečný i jako osobnost mezi ostatními. Samozřejmě všichni chtějí být s těmi hvězdami přátelé, takže si udržují ten odstup, ale i tak mám s Maxem velice přátelský vztah.
V týmu jsem už teď prakticky jeden z nejdéle sloužících. Už tam jsou možná jen jeden nebo dva inženýři a dva možná tři mechanici, kteří tam působí déle. Ale když teď přichází noví mechanici, tak mě, mou práci nebo mé jméno už znají, takže ke mně mají takový respekt, ale to i já k nim. Je to takový vzájemný respekt. Ti kluci pracují strašně tvrdě a dlouhé hodiny, od rána až do noci. Ale pamatuji, že první tři nebo čtyři roky mi trvalo, než jsem si získal v garáži respekt. Nikdo mi nepomáhal, odstrkovali mě a říkali nestůj tady nebo se postav na druhou stranu.
Dneska je to naopak, kluci počkají, než vyfotím fotku, aby mohli dál pracovat a nevlezli mi do záběru. Dá se říct, že jsme taková malá rodina. Nejsou to jen mechanici, ale i celý tým, catering, marketing, všichni se známe, cestujeme spolu, trávíme spolu strašně moc času po celý rok.
Jak byste popsal Sebastiana Vettela, Daniela Ricciarda a Maxe Verstappena?
Sebastian byl super! Velice inteligentní kluk, vynikající jezdec, co dokázal kolem sebe semknout celý tým. Všichni makali pro něj a měli z toho radost, ani jim to nepřišlo jako práce. Pamatuji, jak Sebastian vyhrál v Indii svůj čtvrtý titul. Většinou ty hvězdy, jezdci, po závodě dají pár rozhovorů, tiskovou konferenci a pak zmizí, jedou zpátky na hotel nebo rovnou domů. Ale já si pamatuji, jak tehdy Vettel balil celou garáž s mechaniky. I jako několikanásobný šampion. To byl Sebastian a pořád ještě je. Když přijde na trať, tak si občas popovídáme. Nezměnil se, je to vynikající kluk.
Daniel to samé. Na toho jsem teď narazil náhodou v hotelu v Las Vegas, kde měl nějaké aktivity. Na trať bohužel nepřišel, ale popovídali jsme si trošku v hotelu a já bych řekl, že právě s Danielem jsem měl takový nejbližší vztah. Měl jsem i to štěstí, že jsem byl u něj doma v Monaku a měl i hodně focení mimo trať. Daniel je takový, jak ho znáte z médií. Je to uvolněný kluk, Australan a takový měl i přístup k nám. Bral nás jako takové kámoše, takže pořád super vztah.
A Max to je mistr světa, podle mého názoru asi nejlepší jezdec vůbec v historii a absolutní hvězda. Je úplně normální, že si udržuje odstup od všech v týmu, ale na druhou stranu je velice přátelský, velice hravý a když se bavíte o věcech, které se netýkají závodění ve Formuli 1, tak je úplně normální kluk jako každý jiný. Má ale také obrovské sebevědomí a je velice inteligentní. Myslím si, že opravdové hvězdě nestačí, aby byla rychlá na trati, ale musí být i inteligentní, což on dokazuje v každém závodě. To, jak si dokáže to auto nastavit, jak jezdí v dešti, to je záležitost inteligence a vnímavosti.
Jaký byl pro vás zatím nejemotivnější moment, který jste ve Formuli 1 zažil?
Určitě Abu Dhabi, rok 2021. To byl zážitek, na který myslím nikdy nezapomenu. I při všech těch titulech Sebastiana jsem si držel emocionální odstup, abych jako fotograf pracoval neovlivněný tím, co se děje přede mnou. To si vždycky musíte držet takový odstup, ale to, co se odehrálo v Abu Dhabi, to bylo prostě neuvěřitelné. Samozřejmě jsme měli ještě roušky kvůli covidu, ale já do té své řval jako lev. To byl neskutečný zážitek.
Pamatuji, že jsem byl na druhé straně trati a v polovině závodu, když jsem viděl, jak se Hamilton každým kolem vzdaluje, tak jsem si říkal, že už jsme asi prohráli. Vrátil jsem se tedy pomalu do garáže, ale to, co se stalo v posledních kolech, bylo prostě neuvěřitelné. V celé té garáži byl takový náboj… to už se asi nikdy nezopakuje, to byl neskutečný emocionální zážitek, na který asi nikdy nezapomenu.
Poslední dobou se hodně řeší náročné klimatické podmínky a horko, vše se ale týká jezdců. Co z pohledu fotografů? Jak to zvládáte? Neustále v pohybu a se spoustou výbavy.
Je to fyzicky hodně náročné a já hodně chodím. Třeba za víkend v Baku, kde chodíme všude pěšky, nachodíme 15 až 20 kilometrů za den. Je to záhul pro tělo, proto se snažím zůstat fit. Práce mě sice drží v kondici, ale musíte i posilovat a držet tělo v určitém stavu. Bohužel nemládneme, takže musíme být neustále fit.
Mně teplo nikdy moc nevadilo. Sám žiji v Řecku, takže ho mám rád, ale Singapur nebo Malajsie, tam ta vlhkost byla tak vysoká, že to bylo fyzicky velice náročné. Takže fitko, běhání, udržovat se v pohodě. Samozřejmě je tam hodně letů a cestování po celý rok, takže to není jednoduché, ale všichni se snažíme se držet v kondici, abychom tu práci zvládli v pohodě.
Co se týče vybavení, tak to bylo mnohem těžší. Dnes se používají lehčí materiály pro objektivy i fotoaparáty, takže máme o 4 až 5 kilogramů méně než dříve, ale pořád je to hodně. Když vím, že budu hodně chodit kolem trati, tak se snažím si vzít jenom pár objektivů a nepřehánět to, abych to fyzicky dal. Ale musíme být fit, to je základ naší práce.
Kolik kroků nachodíte za jediný den o závodním víkendu?
Jsou závody jako třeba Baku, Monako, Singapur, kde chodíte všude pěšky. Pamatuji, že jednou jsem si to počítal a za celý víkend v Monaku jsem zhubnul asi tři kilogramy, takže je to velice náročné. Pak jsou závody, kde máte shuttle busy pro fotografy, které vás dovezou na určité místo, ale já většinou radši chodím pěšky, protože tím i hledám nové úhly pohledu, kde by se dala udělat dobrá fotka. Já se snažím si každý rok najít novou fotku, nejsem takový ten fotograf, který by každoročně dělal to samé. Kolikrát se změní nějaká maličkost a najednou máte úplně novou fotku. Proto se mi vyplatí chodit, takže nachodím opravdu hodně.
Řeší se i narůstající počet závodů. Jezdíte ještě na všechny, nebo už je to moc?
Jezdím na všechny! Je to 24 závodů, ale myslím si, že když se ten počet zvýší, tak už to bude hodně náročné a to nevím, zda bych zvládal všechny. Těch 24 je takový limit, který platí i pro mechaniky. Dva závody za měsíc už je dost a není to jednoduché.
Jak se těšíte letos na novou éru F1? Přináší vám to jako fotografovi novou motivaci?
Určitě! Hrozně se těším! Je to taková velká neznámá, nikdo neví, na čem je a uvidíme to až v Melbourne. Myslím, že ani ty testy neukážou moc. Red Bull bude mít poprvé v historii vlastní motor, takže je to velká neznámá. Je to velký risk, který ale může být i velkou výhrou, takže uvidíme. Doufám, že to dopadne dobře, ale bude to velice zajímavé. I ty monoposty budou vypadat trošku jinak, takže to bude velice zajímavé zase z fotografického hlediska.
Co vlastně postprodukce? Platí i tady jako v celé F1 nutnost raketového tempa?
Je to náročné! Já tedy nemám žádné deadliny, dříve jsem týmu prakticky dával fotky jenom večer, teď už vždy, když se jezdí, aby mohli postovat. Ale nikdo na mě nevytváří žádný tlak, že bych musel rychle dávat fotky. U mě spíše vědí, že si počkají a dostanou potom něco trochu jiného. Mé fotografie nejsou jako ty z agentury, kde skoro posílají fotky živě přímo z kamery na internet. U mě je to takový pomalejší přístup, že se na tu fotografii snažím počkat.
I samotná postprodukce je delší, protože mám jiný proces. Pracuji sám, vše si edituji sám, ale jak říkám, i když je v F1 raketové tempo, tak já se k tomu snažím přistupovat v pomalejším tempu, a to i co se týče fotografování. Kolikrát jen stojím u trati a jen deset minut koukám co se děje a vůbec nefotím, jen abych přišel na to, z jakého úhlu fotit, jaká může být dobrá fotka, jaký monopost jede jakou stopu. Takže hodně pozoruji, což je samozřejmě časově náročnější, ale mám i to štěstí, že právě to Red Bull ode mě očekává a že je to klient, se kterým jsem za ty roky prakticky vyrostl. Vědí, že ode mě dostanou určitou úroveň fotek, že to možná bude trvat déle, ale vyplatí se jim si na to počkat. Je to tedy trochu jiný přístup z mé strany.
Kdybyste mohl zachytit jeden okamžik z historie F1, který jste nezažil – který by to byl?
Určitě bych chtěl zažít Ayrtona Sennu. Asi Sennu a jeho první vítězství v Brazílii, na domácím okruhu, kdy nemohl ani zvednout vítězný pohár. Takové okamžiky musely být nádherné. Určitě něco z historie, Sennu. Možná Japonsko a jeho rivalita s Alainem Prostem, to byl určitě také velký zážitek, ale asi bych si vybral právě Sennu v Brazílii a jeho první domácí vítězství.
Jakou radu byste dal mladému fotografovi, který by chtěl jednou fotit vrcholový sport? Ať už Formuli 1, fotbal nebo cokoli jiného.
Myslím, že dnes je to trochu komplikovanější. Jistě, v něčem je to snazší, třeba z pohledu technologie, kdy je fotografie mnohem přístupnější a můžete se rychleji učit. Dneska máte prakticky okamžitě na obrazovce výsledek, takže se jako fotograf vyvíjíte mnohem rychleji než dříve, kdy jste museli nejprve vyvolat film, podívat se, zvětšit si to a teprve jste viděli, že jste to vyfotili špatně, nebo to nebylo ostré. Dneska je to mnohem rychlejší proces. Ale samozřejmě fotografie je teď všude, prakticky každý je dnes fotograf, takže není jednoduché si udělat jméno.
Určitě je důležité mít svůj styl, což je ale i to nejtěžší. Vytvořit si ho, stát si za ním, bojovat o něj. Pamatuji, že jsem kolikrát diskutoval s editory, že tahle ta fotka se jim nelíbí, ale zase tahle, a já jsem se jako fotograf vždy snažil prosadit svůj názor, takže to taky nebylo tak jednoduché. Je důležité stát si za svým. Na jednu stranu poslouchat ty starší, učit se od nich, respektovat je, ale mít i svou hlavu a důvěřovat si. Pokud máte nějakou vášeň, tak si myslím, že můžete dokázat cokoliv, ať už se to týká fotbalu, Formule 1 nebo olympijských her. Chce to mít hodně vášně a trpělivosti, protože v dnešní době chtějí mít všichni všechno rychle, ale kolikrát věci trvají. To znamená, že je určitě důležitá i trpělivost.
Kdyby se vás někdo zeptal, jak se připravit na první závod v F1, ať už v roli fotografa nebo člena médií, co byste předal za radu?
Že se může připravit, jak chce, ale připravený nikdy nebudete! Je to něco úplně jiného. Musíte být trpěliví, hodně sledovat a učit se. Je to takové prostředí, které má svá vlastní pravidla a trvá to, než se naučíte, jak věci fungují. Ten networking s lidmi a tak dále. Hodně, hodně trpělivosti, hlavu dolů, učit se a mít vůli k tomu se učit, poslouchat ostatní, to je určitě dobrý začátek. A pokud i pak máte vážný zájem o ten sport, tak si najdete svoji cestu už jako fotograf nebo člen médií.
Setkáváte se v paddocku pravidelně i s nějakými dalšími Čechy? V jakých rolích působí?
Určitě fotograf Jiří Křenek, který byl ve Formuli 1 už mnoho let přede mnou a který pracuje pro Mercedes. Je to jeden z mých nejlepších kamarádů ve Formuli 1 a vynikající kluk i fotograf. Také Slovák Martin Trenkler, vynikající fotograf, toho také vždy rád vidím. Ale neřekl bych, že je ve Formuli 1 mnoho Čechů. Jako napůl Čecha a napůl Řeka mě překvapuje, že Řeků je tam více!
Ale jedna taková anekdota na závěr. Jako Red Bull máme partnera přes paliva Esso, ze skupiny Exxon Mobil, a ti mají centrálu v Praze. Takže většina těch kluků, kteří tam jsou, tak bydlí tam a cestují za námi na závody z Prahy. Nejsou to jen Češi, ale i Španělé, Italové a tak, ale znají české klasiky jako pivo, řízek a tak. Občas si popovídáme a umí prohodit pár slov česky.
